Byla jsem na famózním filmu "Agora" (víc se dočtete v říjnovém čísle Hell(o) - no jo, reklama musí být :D), s moji láskou, LUXUSNÍ herečkou Rachel Weisz v hlavní roli. A kromě jiného mi tento dokonalý snímek otevřel oči!
My, lidé žijící v 21.století (myslím především evropany a američany)... co vlastně jsme? rozcabení spratci, nevážící si toho, co máme. Všechno kolem nás nám přijde jako samozřejmost a nepřipadá nám důležité, pozastavit se nad tím. Víme my ale, kolik úsilí, kolik úmrtí a odvahy stálo naše předky, aby jsme se my měli jako prasata v žitě?? Teď jsou lidé zoufalí, protože jim zedníci natřeli fasádu domu na žluto. Vždyť oni přece chtěli na zeleno. Co teď s tím? Jak v něm mají teď žít? a zajímá je snad, co by dalo miliony lidí za vůbec nějaký dům???? nebo dívenka chodí smutně po hračkářství a nemůže se rozhodnout, jestli si koupit blonďatou či hnědovlasou panenku. A zajímá ji, že její předkové byli hrozně šťastní, když dostali koníka stlučeného se dřeva?? mladá dospělá zdravá dívka si stěžuje že se do baráku bez výtahu prostě nenastěhuje.. zajímá ji, kolik mil museli její předkové ujít za potravou?? a nebo že nepojede lyžovat do Alp, protože tam není internet. Proboha, někteří lidé se nemohli ani svobodně vyjádřit!!
Prostě mi přijde dnešní svět příšerně rozmazlený a lidé řeší malichernosti a ničeho si neváží. Ok, neříkám že já jsem jiná, je to ovlivněno do značné míry i dobou, ale možná by jsme se měli nad sebou zamyslet a něco změnit.. Byly totiž časy, kdy si lidi nemohli vyjádit svůj názor, nemohli věřit v koho chtějí, nemohli dělat co chtějí, pokud se nenarodili do vyšší vrstvy, měli zajištěný těžký život, kolikrát něměli kde bydlet a neměli jistotu, jestli zítra někdo nepřijde a nezabije je. A myslíte že se nad tím někdo pohoršoval?? Néé, jasně že ne, chudák jako chudák..
Buďme proboha rádi, kam jsme se jako lidstvo dopracovali a važme si toho, co všechno smíme !


Ta věčná nespokojenost je humus. Člověk strašně zpohodlněl, a tak nadává v okamžiku, kdy musí pohnout prstem, kdy něco neodpovídá jeho představě. Myslíme si toho o sobě příliš mnoho. A trestáme se tím sami.